„Zákon o zaměstnanosti je moje třetí dítě.“

Rozhovor s JUDr. Ladislavou Steinichovou.

JUDr. Ladislava Steinichová vypráví o cestě k právu, kterou nastartovala v době normalizace, kdy její zájem o psychologii a sociologii nahradila volba právnické fakulty.   V rozhovoru popisuje, jak se podílela na zrodu moderní české úpravy zaměstnanosti a proč „zákon o zaměstnanosti“ označuje za své „třetí dítě“.  Otevírá také téma srozumitelnosti práva pro běžnou praxi a své dlouhodobé zaměření na podporu znevýhodněných skupin na trhu práce.  Seznamuje čtenáře se spoluprací s VOLONTÉ – od dluhového poradenství ve věznicích přes lektorování až po společné publikace a partnerství s Café Martin.

Cesta k právu

Kdy jste poprvé začala uvažovat o tom, že se vydáte právě právnickou cestou? Bylo to už během školy, nebo až později?

Původně jsem měla trochu jiné představy, chtěla jsem studovat psychologii a sociologii, na což jsem se připravovala ještě před maturitou. Bylo však období normalizace, tyto obory „se nenosily“ a já dostala radu, abych si „našla něco blízkého a až bude možno, tak případně přestoupila“. Rozhlédla jsem se před filozofickou fakultou, zjistila, že nejblíž vlevo je budova UMPRUM, vpravo právnická fakulta – a bylo rozhodnuto.

Co vás na právu tehdy nejvíce přitahovalo?

Tehdy právě fakt, že se mezi studijními předměty vyskytovala sociologie a psychologie. A vlastně i spousta „dějin“, včetně římského práva, což mne bavilo.

Byla to spíše touha po spravedlnosti, fascinace právem, nebo vliv konkrétní životní události? Měl na vás vliv někdo z rodiny, učitelů nebo okolí?

V rodině jsme právníky neměli, ani rodinná rada nadšená nebyla, protože „právo“ tehdy byla spíš tendenční záležitost; z hlediska pozdějšího uplatnění přicházela v úvahu nejčastěji pozice podnikového právníka. Vzhledem k maturitě na obchodní akademii jsem měla vyhlídky na studium jiných vysokých škol omezené.

Pamatujete si moment, kdy jste si řekla „tohle je pro mě ta správná cesta“?

Protože mi studium nedělalo problémy, ve volném čase jsem pracovala jako průvodkyně turistů a tlumočnice ve dvou cestovních kancelářích. Někdy jsem se na cestách učila a když si toho lidé všimli, mívali dotazy, vyprávěli o svých potížích, případně chtěli radu – a to „umět někomu poradit a pomoci“ asi rozhodlo o správnosti cesty.

Jaké byly vaše první dojmy z právnické fakulty a které předměty vás nejvíce oslovily? Kdo z vyučujících na vás udělal největší dojem?

Mé dojmy z prvního semestru byly dost tristní: neosobní prostředí chladné budovy fakulty, jiný systém výuky, angažovanost některých spolužáků... Uvažovala jsem dokonce, zda to nevzdat, ale pak zvítězil čirý pragmatismus: přeci nebudu jako moje spolužačky za pár korun sedět celé dny v účtárně, mít zákonnou dovolenou po dalších pět let pouhých 14 dnů v roce a případnou delší dovolenou nastoupit formou dovolené mateřské. Jenže na „římana“ jsme měli pana docenta Kincla, který byl tak skvělý, že si jeho přednášky chodili znovu poslechnout i starší studenti, a uměl opravdu poutavě vyložit historii, vývoj a význam práva. Ale byla tam i řada dalších skvělých pedagogů, zejména v oblasti občanského práva, u nichž se stále jednalo víc o právo než ideologickou linii.

Bylo studium spíše o memorování, nebo vás vedlo k přemýšlení a hledání souvislostí?

Právo je specifické v tom, že některé věci se prostě naučit zpaměti musíte, minimálně je třeba vědět, kde dané věci hledat, protože co je v zákoně či zákoníku psáno, to je dáno. Musíte zvládnout systém práva, protože občanské a trestní jsou o něčem zcela odlišném, také správní právo má svá specifika. Na rozdíl od anglosaského práva, např. v USA nebo Velké Británii, se u nás nemusíte biflovat jednotlivé „precedenty“, což jsou rozsudky soudů i několik století staré, ale používají se dodnes v obdobném případě. Z hlediska přemýšlení a hledání historických paralel můžete přijít na to, proč se některé věci dějí a situace opakují. A taky že lidé se po staletí chovají téměř stejně a řeší obdobné problémy, jen kostýmy a kulisy se mění. A že pravidla chování, potažmo právo, zajišťují přežití komunit. Musím říct, že ono přemýšlení a „hledání souvislostí“ přichází s věkem častěji, ale je dobré, když k tomu má člověk odrazový můstek.

Už během studia jste měla jasno, na jaké právní oblasti se chcete zaměřit? Jak k tomu rozhodnutí došlo?

My jsme během studia neměli na výběr, a tak studovali všichni všechno, takže určitá specializace přišla až v souvislosti s volbou témat diplomové práce. Já si tehdy zvolila oblast autorských práv a průmyslových vzorů, ale zjistila jsem během psaní, že tato oblast práva je o „věcech“, ne o lidech, a proto není tak zcela pro mne. 

Změnil se váš zájem během studia?

Tak trochu jsem těkala mezi představami „co bych chtěla“ a realitou. Rodinné zázemí v advokátní kanceláři ani protekci tam jsem neměla, k soudu jsem jít nechtěla … Při další cestě k titulu JUDr. jsem ale objevila oblast sociálního zabezpečení a psala rigorózní práci o jeho vývoji, což bylo velmi zajímavé; přitom jsem také poprvé narazila na pojem „zprostředkovatelny práce“ a jejich činnost, což se mi za 15 let poté dost hodilo.

Profesní kariéra

Jak vypadaly vaše první kroky po ukončení studií? Pracovala jste hned v oboru, nebo jste si prošla více profesními cestami?

Protože jsem díky průvodcování uměla jazyky (rusky, německy, částečně anglicky a francouzsky), začala jsem po škole pracovat v mezinárodním odboru Federálního statistického úřadu, kde jsem pro různé mezinárodní organizace sbírala podklady a odesílala statistická hlášení. Po první mateřské dovolené jsem zvolila pracoviště bydlišti bližší a nastoupila na Federálním ministerstvu práce. Přijali mne coby „mladou nadějnou právničku“, ale se zařazením do pozice „referentka skladového hospodářství“. Díky tomu jsem poznala dokonale chod a zákulisí ministerstva, protože ke mně do skladu chodily fasovat a příležitostně si stěžovat na šéfy sekretářky, uklízečky a šoféři. Aby nebyl průšvih (právnička ve skladu!), byla jsem po necelém roce převedena do sekretariátu ministra a poznala úřad i odshora. Po dvou letech od nástupu jsem se konečně ocitla na odborné referentské pozici v odboru pracovních sil, oddělení agendy zahraničních zaměstnanců; z hlediska práva to obnášelo zajištění a kontroly pracovních podmínek cizinců, jakož i tvorbu mezinárodních smluv v této oblasti. Ve druhé polovině 80. let nastoupila v Sovětském svazu „perestrojka“, u nás začínaly strukturální změny v ekonomice a bylo proto potřeba (nejdřív trochu potajmu) připravovat předpisy související s nezaměstnaností, podporou v nezaměstnanosti, hledáním práce a vytvářením úřadů práce. Změnila jsem proto agendu, byla u vzniku předpisů o zaměstnanosti a nadneseně říkala, že zákon o zaměstnanosti je moje třetí dítě.

Co vám ty první zkušenosti daly?

Že není špatné „začínat od píky“, protože každá zkušenost se může hodit. Na ministerstvu práce, zprvu federálním, pak českém, jsem pracovala v různých agendách 35 let. Nemusela jsem ani měnit zaměstnavatele, ale obměňovala se náplň, nabalovaly se znalosti a zkušenosti z oblasti zaměstnanosti, pracovního práva, sociálního zabezpečení, insolvence a dalších, což vzhledem k provázanosti systémů bylo přínosem pro řešení řady problémů. Postupně jsem také zastávala různé vedoucí pozice. Poznala jsem spoustu zajímavých lidí na nejvyšších místech i po celé republice. Na rozdíl od většiny kolegů jsem uměla jazyky, a tak jsem byla po r. 1990 vysílána do zahraničí a mohla se účastnit příprav a projednávání řady celosvětově platných úmluv Mezinárodní organizace práce v Ženevě, později také tvorby směrnic a nařízení EU v Bruselu, účastnila se řady konferencí a jednání, např. pravidelných zasedání Výboru EU pro zaměstnanost nebo schůzek „šéfů“ služeb zaměstnanosti členských států EU.

 Co vás přivedlo k práci na Právnické fakultě UK a co vás na ní baví dodnes? Jak se liší práce pedagoga od běžné právní praxe?

Oblast zaměstnanost a její právní úprava byla u nás po roce 1989 absolutně nová, bylo ji nutno do systému práva zařadit, což se dělo i za spolupráce s právníky z oblasti teorie, na právnických fakultách toto nikdo neznal, takže jsem byla oslovena, abych přednášela. Na vzniku předpisů se sice podílelo více odborníků, jako právníci jsme tam byli s manželem jen my dva – on ale nerad přednáší. Působila jsem nejen na PF UK v Praze, ale i na PF v Olomouci a jinde, také na několika středních školách, absolvovala stovky přednášek pro personalisty a podnikové právníky. Také bylo nutno průběžně školit pracovníky nově vzniklých úřadů práce… Každá skupina studentů potřebuje specifický přístup, musíte se snažit přiblížit jim „danou materii a problém“ z jejich úhlu pohledu a trefit se do jejich potřeb a zkušeností – to vyžaduje určitou flexibilitu a kontakt s lidmi. Při běžné právní praxi se dá zapadnout do určité rutiny, ostatně samotné znění zákonů často nedovoluje odchylky. 

Co vás na kontaktu se studenty inspiruje?

Měla jsem velkou výhodu, byla jsem u vzniku zaměstnanosti jako nového odvětví práva, autorkou a spoluautorkou řady právních norem – a když víte, co a proč v těch předpisech je, z jakých základů jednotlivá ustanovení vycházejí, v jakých souvislostech uvnitř, ale i s jinými předpisy jsou, pak máte co říci. A když máte co říci a snažíte se ostatním určité věci a názory vyložit, ale zároveň posloucháte jejich dotazy a připomínky, je to zdrojem mnoha podnětů a inspirací.

Jste spoluautorkou odborných publikací i komentářů k zákonům – jaký typ práce vás na tom nejvíce naplňuje? Jak probíhá proces přípravy takové publikace?

U odborných textů zpravidla záleží na „objednávce“, zpravidla iniciované poptávkou praxe, a není rozdíl, zda se jedná o vysokoškolské učebnice nebo o odborné publikace zaměřené detailněji na určitou problematiku pro určitý okruh uživatelů – musíte tedy zjistit, pro koho píšete a co dotyční od autora pro svoji praxi potřebují. Trochu jiné je to u komentářů k zákonům, kde je důležité vyložit „filozofii zákona“ a jednotlivých ustanovení, tj. proč bylo třeba k dané úpravě a určité dikci předpisu přistoupit. Komentář tak má napomoci jednak aplikaci práva v praxi, tak i pomoci soudům při jejich výkladu zákona a rozhodování. Pokud není zákon úplným nováčkem, často jsou komentáře doprovázeny i judikáty, jako příklady rozhodování v praxi.

Máte raději práci na komentářích k zákonům, nebo na prakticky zaměřených textech?

Nedělám při psaní rozdíly, hlavní mojí zásadou je, že texty musí být srozumitelné a uživatelsky přínosné.

Vaše profesní dráha je spojená se zaměstnaností a pracovním právem a podporou znevýhodněných skupin. Co vás k tomu přitáhlo? Byla to náhoda, nebo cílený výběr?

Znevýhodněné skupiny na trhu práce jsou upraveny v úmluvách Mezinárodní organizace práce a také v zákoně o zaměstnanosti. Když se tento zákon v kontextu s mezinárodní úpravou připravoval, bylo třeba změnit pohled a kromě (z úpravy v zákoníku práce známých) zdravotně postižených a mladistvých zahrnout pro účely ochrany na trhu práce i další skupiny, jako třeba absolventy škol, matky malých dětí, rodiče pečující o děti do 15 let věku, osoby po výkonu trestu, vojáky po ukončení služby...

Jaké momenty v této oblasti byly pro vás nejvíce obohacující?

Byly to asi osobní kontakty s lidmi z minoritních skupin obyvatel, jak etnických, tak sociálních, se zahraničními pracovníky, se zástupci zdravotně postižených. Poznávání jejich jinakosti a potřeb.

Jak vnímáte největší změny v českém pracovním právu, se kterými jste se za svou kariéru setkala? Které z nich považujete za pozitivní?

Největší změnou bylo přijetí zákona o zaměstnanosti v roce 1990, který zakotvil svobodnou volbu povolání a zaměstnání, včetně možnosti odejít pracovat do zahraničí. Práce zároveň přestala být povinností a „nepracovat“ přestalo být trestným činem.

Existuje něco, co byste na současné právní úpravě ráda změnila?

Přála bych si srozumitelnou a přehlednou právní úpravu, konec slovního balastu a změn či doplňků obsažených v řadě často nesourodých zákonů.

Spolupráce s VOLONTÉ

Jak a kdy vznikla vaše spolupráce s naší organizací? Kdo Vás k ní přivedl?

K činnosti pro VOLONTÉ mě přizvala Ing. Zuzana Bejó, se kterou jsme se znaly ještě z dob, kdy mou hlavní pracovní agendou na ministerstvu práce bylo zaměstnávání cizinců a kontrola jejich pracovních podmínek. Spolupracovaly jsme po celou dobu mého působení na ministerstvu, a plynule pokračujeme i poté.

Jaká byla vaše první role?

Nejprve jsem byla dluhovou poradkyní v rámci projektu směřujícího k pomoci s řešením dluhů vězňů/vězeňkyň, ale zároveň i lektorkou základů práva v oblasti zaměstnanosti. Účelem byla pracovní motivace vězňů a orientace při hledání zaměstnání, včetně spolupráce s úřadem práce po výstupu z NVÚ.

V jakých projektech jste se zatím podílela a co pro vás bylo nejzajímavější? Vzpomínáte na nějaký silný moment z praxe?

Za léta činnosti ve VOLONTÉ jsem se prakticky účastnila většiny projektů, protože určité právní minimum v nich bylo obsažené vždy. Silným momentem byl vstup do vězeňského prostředí, kde jsem předtím nikdy nebyla, zejména pak semináře s mladými delikventy. Zajímavé bylo ale i poradenství pro mateřská a rodičovská centra, bonbónkem projekt Ženy 50+. 

Publikace „Mini průvodce světem (nejen) finanční gramotnosti“ patří k našim společným výstupům – jak tato spolupráce probíhala? Jaké bylo vaše zadání?

Při vzniku této publikace, stejně jako u některých publikací předchozích, jsem fungovala nejen jako autorka své kapitoly, ale také jsem vytvářela vzory pro jednotné formuláře dopisů a žádostí.

Co vás při psaní překvapilo nebo inspirovalo?

Překvapila mě souhra spoluautorů a naše přesvědčení, že brožura může lidem v praxi alespoň trochu pomoci řešit obtížné životní situace.

Co pro vás znamená pracovat na projektech, které mají přímý dopad na životy lidí v těžké situaci? Jak se liší tato práce od akademické činnosti?

Pro mne byly vždy rozhodující spíše dopady do praxe než akademická činnost. Projekty Volonté považuji za přínosné, protože dobrá rada a včas podaná pomocná ruka jsou pro lidi v obtížných situacích velmi důležité.

Co vám osobně tato zkušenost dala?

Pocit určitého uspokojení, že stále ještě mohu zúročit řadu dříve nabytých zkušeností a vědomostí a tím přispět lidem, kteří pomoc a radu potřebují.

Jak byste popsala atmosféru a spolupráci v týmu VOLONTÉ? Jaké hodnoty vnímáte jako společné?

Činnost ve VOLONTÉ považuji za dobrou týmovou práci a většina lidí, kteří tam pracovali nebo stále pracují, je naladěna na podobnou vlnu. Není proto asi náhodou, že projekty jsou na vysoké úrovni a jejich realizace obecně dobře hodnocena. Moje aktivity pro VOLONTÉ nevyžadují každodenní přítomnost, s osazenstvem se stýkám spíše na různých akcích, ale kdykoliv zajdu do sídla v Karlíně, jsem tam ráda.

Na co jste v rámci spolupráce s námi nejvíce hrdá? Je to konkrétní projekt, výsledek, nebo lidský příběh?

Nejvíce hrdá jsem asi na to, že se mi v roce 2017 podařilo při realizaci některých projektů navázat na spolupráci s Café Martin, tréninkovou kavárnou pro lidi s mentálním postižením nebo duševním onemocněním. Probíhají zde dodnes přednášky a různé další akce pro VOLONTÉ a s ní spolupracující subjekty (např. Centrum integrace dětí a mládeže v Karlíně), takže přínos těchto akcí je dvojí – jak pro „klienty“ VOLONTÉ, tak pro chráněné pracoviště Café Martin. 

Pohled do budoucna

Jaká témata byste chtěla v budoucnu v rámci naší spolupráce otevřít? Máte už konkrétní nápady nebo projekty v hlavě?

Vzhledem k tomu, že VOLONTÉ při tvorbě projektů reaguje na společenskou poptávku a dlouhodobě má své priority a osvědčené aktivity, jsou zde lidé kompetentnější. Zároveň mi nikdo nebrání, spíše naopak, abych do projektů vnášela svůj pohled a formulovala si obsah svého „bloku“.

Co podle vás právnická profese může nabídnout neziskovému sektoru, a naopak – co může neziskový sektor dát právníkovi? Vidíte v této spolupráci něco, co vás osobně posouvá?

Určitá znalost práva je v každodenním životě obecnou nutností. Kromě toho, že neziskový sektor má pro svoji existenci dány jisté právní mantinely, rovněž obsahová náplň jeho činnosti se zpravidla bez znalosti práva, tím pádem ani právníka, neobejde. Právník pak má možnost poznat praxi za méně formálních okolností.

Jakou radu byste dala mladým právníkům, kteří uvažují o práci v oblasti pomoci lidem? Na co by se měli připravit?

Připravit by se měli na skutečnost, že mají-li a chtějí-li opravdu pomoci, musí být k lidem vstřícní a jejich jednání a rady musí být pro normální lidi srozumitelné. Také se musí smířit s tím, že jejich výdělek oproti příjmům v jiných oblastech právní praxe nebude nikterak závratný.

Co by jim mohlo pomoci, aby v této oblasti dlouhodobě uspěli?

Když práce není jenom o výdělku, ale stane se zároveň koníčkem, bývá úspěch většinou zaručen.