Jonáš Motyčka: Správný start je přestupní stanice mezi ústavní výchovou a běžným životem
- před 1 dnem
- Minut čtení: 9
Aktualizováno: před 2 hodinami
Spolupráce VOLONTÉ s Jonášem Motyčkou a projektem Správný start stojí na praktické podpoře mladých lidí při přechodu do samostatného života. V rozhovoru Jonáš vysvětluje, proč je důležitá dlouhodobost práce v dětských domovech a výchovných ústavech, jakou roli hraje finanční gramotnost a proč do aktivit zapojuje peer lektory.
Kontext a mise
Jak byste dnes jednou větou popsal, co má Správný start mladému člověku dát „do ruky“, aby to nebyla jen motivace, ale praxe?
Vyjádřil bych to jako přestupní stanici mezi dětským domovem, výchovným ústavem nebo pěstounskou péčí a běžným životem. Správný start mladého člověka připraví a pak doprovodí z „bubliny“, kdy je v dětském domově nebo ve výchovném ústavu postaráno o něj po materiální stránce, aby se postavil na vlastní nohy. Najdu mu práci, pomůžu s bydlením a pokud má nějaké hobby nebo sen, snažím se, abych mu jej splnil a dostal potřebnou podporu.
Co je podle vás na přechodu mladých lidí z dětských domovů do samostatného života nejtěžší – a co bývá nejčastěji podceňované?
Za mě je to představa mladých, která se dosti vzdaluje realitě. Nově nabytá svoboda s sebou nese i pořádnou dávku zodpovědnosti a samostatnosti. Oni si to ale nedokážou představit, jelikož to nikdy nezažili. Jsou zvyklí, že jídlo je vždy na stole, mají kde spát, hezké oblečení, telefon, dárky od sponzorů… materiálně jsou velmi dobře zabezpečení. To vše ale odchodem padá, na vše jsou sami. Podceňují, jak těžké je najednou vše zařídit na vlastní pěst. Myslí si, že je podrží rodina, kamarádi, ale většinou končí sami a scénáře, které si malují při pobytu v ústavní výchově, se rychle změní – a bohužel většinou k horšímu. Nemají kde spát, nemají prostředky a dost často jsou v toxickém prostředí, kde prim hrají návykové látky. Je samozřejmě na debatu, jak to, že je na to ústavní výchova nepřipraví, ale bohužel systém je nastavený nějak a „musíme“ hrát s kartami, jak jsou rozdané.
Co konkrétně považujete za „funkční podporu“, aby mladý člověk nezůstal jen u dobrého odhodlání?
Za mě je to mít se na koho obrátit – doprovázející osobu, která jim se vším pomůže a poradí, aby se pod tlakem situace nerozhodovali špatně. Někoho, kdo je s nadhledem navede na tu správnou cestu, aby se nepustili do trestné činnosti, prostituce apod. Neměli by se dostat do fáze, kdy hledají krátkodobé zkratky typu úvěr, prodej drog, krádeže, prostituce. Mít na telefonu někoho, kdo je podrží, je myslím klíčové. V ústavní výchově mají pořád na blízku tety a strejdy, ale po odchodu se potýkají se samotou a většinou nulovou bezpodmínečnou podporou. Jakmile se mi ozvou, začínám konat. Oni ve mně najdou někoho, kdo jim bez podmínek chce pomoct, nic za to nechce – což se v realitě běžného života příliš nenosí. Jakmile opustí brány ústavní výchovy, často se potkávají s lidmi, kteří je chtějí využít, mít z jejich naivity nějaký prospěch, a dost často se to děje i v jejich biologických rodinách – vezmou například na mladého úvěr atd.
Spolupráce s VOLONTÉ
V čem vám spolupráce s VOLONTÉ dává největší smysl a kde se podle vás nejlépe doplňujeme?
Myslím, že se skvěle doplňujeme v tom, že já přináším know-how a kreativitu a VOLONTÉ pak finanční záštitu a prezentaci skrze kanály, kde nemám zásah. Oběma nám jde o to stejné – pomoc mladým z ústavní výchovy – nicméně každý přináší svoji hodnotu. Je fajn mít po dvanácti letech v tomhle odvětví parťáka, který mi pomáhá efektivním způsobem a zároveň ctí můj způsob práce, nezasahuje do toho, co mi funguje. Cítím v naší kooperaci volnost a zároveň pevnou podporu.
Jaký byl spouštěč toho, že jste se do aktivit v dětských domovech pustili společně?
Myslím, že hlavní důvod bylo skvělé načasování. To, že nám skvěle funguje spolupráce s VOLONTÉ, jsem si ověřil při barber kurzu ve Věznici Všehrdy. A když jsem se rozhodl opět objet dětské domovy a výchovné ústavy, přišlo to ve chvíli, kdy i z VOLONTÉ přišel podnět nějakou aktivitu tímhle směrem učinit. Takže timing rozhodl.
Kdybyste měl vybrat jeden moment z praxe, kdy jste si řekl „tohle funguje“, jaký by to byl a proč?
Za mě je to asi fakt, že když cokoliv navrhnu, přijdu s nápadem, tak nejenom že mě VOLONTÉ podpoří, ale cítím i nadšení. Tohle by v partnerství mělo být, spolupráci to pak dělá daleko hlubší. Pokud bych měl vypíchnout jeden moment z mnoha, tak neustálá podpora, když reportuju návštěvy v rámci tour – ať už mailem, nebo do naší WhatsApp skupiny. Vždy se mi dostane vřelých odpovědí a supportu, že mám po boku silného partnera pro moji práci.
Dětské domovy: finanční gramotnost a peer přístup
Proč jste jako jeden z pilířů tour zvolili právě finanční gramotnost – co mladým nejvíc chybí a kde nejčastěji narážejí?
Finanční gramotnost je stále velmi přehlížená i u běžných lidí, natož u mladých z ústavní výchovy. Oni žijí v bublině toho, že peníze a dárky dostávají od sponzorů, dětského domova atd. Kolikrát říkám, že co se týká materiálního zajištění jsou na tom „děcákové“ děti lépe než třeba chudá rodina. Mají mindset, že všechno je zdarma bez úsilí. Historicky jsem byl v jednom dětském domově hned po Vánocích a vychovatelka mi ukazovala místnost po strop zaplněnou dárky. Říkala, že každému dítěti musí dát max. sedm dárků, aby si k tomu vytvořili aspoň nějakou vazbu, aby to nebrali jako něco běžného. Děje se pak například to, že věci rozbíjejí: když jim spadne telefon a teta nebo strejda jim řeknou, ať se k věcem chovají opatrně, tak dostanou od mladého odpověď: „Nemusím, sponzor koupí nový.“
Snažíme se tedy změnit myšlení – že je potřeba si šetřit, dostat návyk odkládání, nebát se říct si o pomoc, pokud se člověk dostane do dluhových pastí, a celkově zvýšit povědomí o finančních produktech. Aby například pochopili rozdíl mezi spořením a investicí, četli celé smlouvy a zjišťovali si jejich podmínky.
Jaký je rozdíl mezi klasickou přednáškou a setkáním, kde mluví peer (nebo absolvent) – co se v publiku v tu chvíli mění?
Osobně vnímám, že to dostane více autentický vibe. Peer je mladým blíže, jelikož si prošel přesně stejnou zkušeností. Mladí se na něj dokážou naladit, je jako jeden z nich. Mě spíše vnímají jako mentora, ke komu vzhlíží, a jeho jako zkušenějšího kámoše.
Jak vybíráte peery, se kterými jezdíte do dětských domovů, a co musí splňovat, aby to bylo bezpečné a přínosné?
První kritérium je, aby prošli Správným startem – jsou to tzv. absolventi, kterým jsem historicky pomohl. Chci, aby předávali autentickou zkušenost, jak spolupráce se mnou funguje, jakou podporu ode mě dostali. Jsou to vždy mladí, kteří jsou v tuhle chvíli stabilní, fungují úspěšně ve svém životě, neprocházejí žádnou krizí, zkrátka mají se dobře, nejsou pod tlakem. Beru s sebou kluky, které znám několik let a dneska jsou mými přáteli. Mají s odstupem času nadhled na přechod z ústavní výchovy a dokážou tak pragmaticky zhodnotit, co fungovalo a co naopak ne. Co je všechny spojuje, je fakt, že oni sami se mi ozvali, zda se mnou nemůžou jezdit do dětských domovů a výchovných ústavů, aby vrátili komunitě to, jak jsem jim pomohl. Tohle je pro mě největší ocenění práce – když svými kroky v nich zapálím motivaci pomáhat dál.
Dlouhodobost do konce roku 2027
Aktivity v dětských domovech plánujete průběžně až do konce roku 2027 – co je cílem opakovaných návratů na stejná místa?
Je nutné se neustále připomínat. Mladí ještě při pobytu necítí potřebu pomoci, je ale důležité vytvořit emoční vazbu, aby věděli, že nějaký takový Jonáš z projektu Správný start tady je. Je to jako znát telefon na policii nebo záchranku, i když ho třeba nikdy v životě nevyužiju. Klíčové je, aby když se dostanou do potíží nebo stojí před nějakou výzvou, si vzpomněli na mě a ozvali se. Jde o preventivní krok: získat důvěru, zapsat se jim do povědomí. Ideální je, když si mě přidají na sociální sítě a mají moji práci stále na očích. Jakmile pak přijde potřeba se mnou cokoliv řešit, ozvou se.
Jak chcete držet kontinuitu, aby to nebyla „jedna dobrá akce“, ale dlouhodobý posun?
Za dvanáct let, co se podpoře mladých z ústavní výchovy věnuju, jsem doprovodil do běžného života přes 150 mladých. Sehnal jsem jim práci, bydlení, rekvalifikaci nebo jsem jim pomohl s jejich zájmy a sny. Když se na to s odstupem času dívám, klíčové je tady být pro ně, i když něco pokazí, udělají průšvih. Dát další šanci, stále tu pro ně být. Protože pokud bych jim jen pomohl a tím by to haslo, byla by to jen jednorázová dobrá akce. Aby to mělo dlouhodobý efekt, je potřeba s nimi být i když je z domluvené práce vyhodí, i když ztratí domluvené bydlení. Člověk se nejvíce učí z chyb – kontinuita je v tom projít s nimi znovu a znovu kroky, dokud chtějí a dokud nejsou úplně stabilní.
Podle čeho poznáte dopad (zpětná vazba, konkrétní kroky mladých, návazné aktivity)?
Neměřím si dopad. Je to i složité, protože definovat úspěch je v tomhle odvětví těžce uchopitelné. U mě je to o dílčích krocích: chce pracovat – najdu práci. Nemá kde složit hlavu – najdu bydlení. Chce boxovat – zařídím gym. Jak dlouho v práci nebo u sportu vydrží, nelze ovlivnit. Stále mladým opakuji, že můj projekt je jako taková pomyslná hokejová výzbroj nebo trénink – do zápasu už musí jít sami a musí chtít vstřelit ten gól. Nejsem jejich tatínek, který jim do třiceti bude zametat cestu. Dávám jim podporu, ale požaduju jejich zájem. Někdy se mi mladí ozvou po třech, pěti letech a teprve potom moji práci docení a děkují mi.
Návaznost na praxi a další kroky
Co je podle vás nejdůležitější, aby se vzdělávání opravdu překlápělo do praxe (dovednost → rutina → práce/brigáda)?
Za mě je to soubor více věcí: být stále na blízku, motivovat, komunikovat a jít co nejdříve do akce. Režim je extrémně důležitý. Zachytit fázi, kdy mladý chce, je motivovaný, a v tu chvíli během krátké doby zajistit vše potřebné – práci, bydlení. Ono se to většinou děje po nějakém průšvihu, kdy skončí na dně, na ulici, a najednou má chuť naslouchat a řídit se mými radami. Těžce se pracuje s mladými, kteří ještě nepocítili tvrdost reality, nemají to odžité. Bylo by krásné, kdyby se mi mladý ozval tři měsíce před odchodem – připravíme práci, bydlení i hobby aktivitu. Ale za dvanáct let praxe jsem si uvědomil, že těchto případů je zoufale málo. Ve většině případů chce mladý naprostou svobodu a po odchodu si chce užívat, o všem si rozhodovat sám. Chybí mu ale zkušenosti a nově nabytá svoboda nese mnoho povinností a zodpovědnosti, které nechce vidět, přehlíží. Takže si většinou více či méně nabije pusu a pak začíná moje práce, aby se postavil na nohy.
Co vnímáte jako největší bariéru u návaznosti po skončení programu – a co ji naopak nejvíc zjednodušuje?
Největší bariéru vnímám nevyzrálost mladých. Spousta z nich mi s odstupem času říká, že se měli řídit mými radami, ale holt si jdou pro tu blbou zkušenost. Jedno z mých mnoha tetování je: „Největší hřích je pomáhat někomu, kdo nechce.“ Když chvilku odvrátíte zrak, on stejně udělá to, co chce. Takže být na blízku, ale vnímat, zda opravdu chce. Být připraven pomoci, ale až o to opravdu bude stát.
Co práci naopak zjednodušuje, je dnešní doba dostupnosti. Díky sociálním sítím jsem vlastně v permanentním kontaktu, takže pokud je problém, můžeme ho řešit hned. Jonáš a Správný start je dostupný na pár kliknutí.
Uvažujete o pokračování barber aktivit a zároveň se řeší gastronomická linka (pizzař) i tréninková místa: co je u těchto kroků nejtěžší zorganizovat (lidé, vybavení, návaznost)?
Nejtěžší je vše sladit. Najít motivované mladé, ideálně blízko výstupu, sladit to s režimem věznice a udržet těsný kontakt i po výstupu. Vše musí do sebe zapadnout, aby nebyl přílišný prostor pro dlouhé pauzy, kdy u mladých začíná tzv. volání ulice, staré zvyky, staré prostředí, kamarádi, rodina – jelikož právě tyhle faktory je dostaly do problémů. Jak říkal Albert Einstein: opakovat to stejné a čekat jiný výsledek je definice bláznovství.
Vzkaz pro veřejnost a partnery
Co byste chtěl, aby si z tohoto článku odnesl člověk, který téma zná jen povrchně?
Když jsem s touhle „prací“ začínal, myslel jsem naivně, že moje podpora mladých z nich udělá lidi, kteří nebudou ústavní výchovou poznamenáni. Dnes už vím, že je to utopie – trauma z ústavní výchovy, to, že nevyrůstali ve fungující rodině, si stále ponesou. Nejde to vymazat. Každopádně se snažím, aby tu nevýhodu otočili ve výhodu a posílilo je to. Chci, aby ve společnosti bylo více empatie a pochopení pro mladé z ústavní výchovy, jejich návyky a chování. Mohou být někdy na první pohled prazvláštní, ale je to dáno tím, čím si prošli. V ústavní výchově jsou materiálně zajištění, obrovsky strádají v emočních, citových a sociálních vazbách. Je potřeba jim tenhle deficit doplňovat pochopením, trpělivostí, nelámat nad nimi hůl při neúspěších, dávat další šance a věřit jim, že to zvládnou.
Pokud by se chtěl někdo zapojit jako partner (tréninková místa, lektorství, podpora), jaká pomoc je pro vás skutečně užitečná?
Určitě pracovní místa – práce je alfa omega úspěchu. Je to ještě důležitější než bydlení, protože pokud je příjem, vždy se dá někde být. Mnoho mladých upřednostňuje jako prioritu bydlení, ale kolikrát pak není na nájem. Kdokoliv by se chtěl zapojit a dát k dispozici pracovní místo, nechť se mi ozve skrze web nebo sociální sítě. Druhá důležitá forma podpory jsou finance. Abychom naše projekty mohli posouvat stále dál, potřebujeme sponzory. Pokud by chtěl někdo podpořit naši činnost, naši misi pomoci, budu rád za jakýkoliv dar či sponzoring. Stejně i v tomto případě: ať se mi ozve skrze web či sociální sítě.
Související články na blogu VOLONTÉ
Kurz Barber ve Věznici Všehrdy i edukativní tour do dětských domovů jsou součástí dlouhodobé spolupráce se Správným startem a Jonášem Motyčkou. Více si můžete přečíst zde:
Komentáře